19. Konečná stanice, vystupovat!
Upravit
21.4.2011, zapsala Marta a Štěpán
Ech, přátelé, je to tak! Tímto příspěvkem končí naše putování kdesi na severu Ruska po zrezavělých kolejích mrtvé trati. Nástěnkářka zamýšlela ještě jeden článek o poexpedičním dění v Moskvě, ať je to ta dvacítka, ale náčelník zavelel a to se nedá nic dělat. Beztak už se texty ke konci (nebo od samého začátku?) zvrhly v nástěnkářčinu odpornou exhibici bez jakékoliv sebereflexe, a to znamená jen jedno. Zabavit jí rýsováčky!
Navíc ta nebohá děvčica nemá nervy na ten neustálý tlak ze strany, no ano, opět náčelníka! Vždyť už si raději ani nepouštím teplou vodu, aby náhodou neklesla karma.
A také si člověk stále častěji vybavuje repliku Niny Zarečné z Čajky: Nejhorší je ten pocit, kdy herec ví, že hraje špatně... (nebo tak nějak).
Ale kuš, pojďme k věci. Resp. se přesuňme za náčelníkem do Petrohradu.
PAMĚTNÍK STAVBY MRTVÉ TRATI - ALEXANDR SNOVSKIJ
(8. dubna 2011)
Ráno 8. dubna jsem vyrazil do městečka Puškin u Petrohradu za Alexandrem Snovským, jedním z posledních žijících pamětníků stavby Mrtvé trati! Přivítal mě nesmírně sympatický a čilý 83letý pán. Sice o berlích, ale s tak jasnou myslí, jakou jsem u žádného jiného pamětníka nezažil. Skvělý vypravěč, o svých osudech napsal tři tenounké knížečky, které vydal za své peníze v minimálním nákladu (300 ks). Dostal se jako 20letý v roce 1949 do Igarky a pak do Jermakova na východní části železnice, tedy do míst, kde jsme s naší expedicí pobývali v srpnu 2009. Pracoval na stavbě trati, ale také jako felčar, brigadýr, rozvážel chléb... Jako ruský Žid to neměl jednoduché, dostal se i do trestné kolonie, lágru se zpřísněným režimem, odkud vyvázl živý jen zázrakem. My jsme tento trestný lágr našli během minulé expedice opuštěný v tajze a když jsem nyní panu Snovskému ukazoval plánky a fotografie, úplně se dojal. Ukázal mi, v jakém baráku žili političtí vězni, kde kriminálníci, popsal mi život a práci v lágru, bylo to hodně silné.
Život v táborech byl podle Snovského založen na základních principech Darwinovy teorie – platí zákon síly a přežije jen ten silnější a ten, kdo se přizpůsobí šíleným lágrovským zákonům. Poslední zprávy z archivů, podle nichž byla úmrtnost na Mrtvé trati minimální (v řádu desetin procent), se Snovskému příliš nezdají. Dlouze mi vyprávěl, co všechno jako felčar viděl, kolik mrtvých pohřbíval, kolik mrtvých těl bylo jen v márnici v Igarce, kolik kostí viděl podél trati... Takže tu máme opět klasický rozpor mezi suchými oficiálními údaji a vzpomínkami pamětníků. Bohužel naše zkušenosti ze Salechardu potvrzují současný oficiální ruský trend zpochybňování prožitků pamětníků a obhajování alespoň nějakého smyslu staveb Gulagu...
U Alexandra Snovského jsem nakonec strávil přes osm hodin, nahrál přes tři hodiny jeho vyprávění na video, vypili jsme láhev vodky a dokonce jsme pojedli opět stroganinu z muksuna! To totiž Snovskij ještě v lágru v Norilsku, kam se dostal po zrušení stavby Mrtvé trati, jednou pomohl jakémusi Kazachovi. No a teď, po téměř šedesáti letech, ho vyhledali potomci toho Kazacha, kteří žijí pořád na severu v Norilsku, a poslali mu muksuna...
(Knihy Aleksandra Snovského: Nejde zapomenout, Přežít a pamatovat si)
Jen nerad jsem opouštěl byt Alexandra Snovského, bylo to mimořádně zajímavé a důležité setkání. Ale čas tlačil, tak jsem večer vyrazil zpět do Petrohradu, zašel ještě na dlouho slibovanou návštěvu ke svým dávným známým, pár hodin spánku a brzo ráno zase na vlak. Dopřál jsem si tentokrát jízdu ruskou novinkou - rychlostním vlakem Sapsan mezi Petrohradem a Moskvou. Osmihodinovou jízdu tento vlak zkrátil na polovinu, většinu času jede 200kilometrovou rychlostí. A já jsem uvažoval o tom, jak je možné, že tak ohromná země, kde železniční doprava tvoří páteř veškerého cestování, mají jen jeden rychlovlak. Že i v 21. století jezdí vlaky na mnohatisícikilometrové vzdálenosti průměrně 50kilometrovou cestovní rychlostí. Možná kdyby v minulosti neutratili tolik energie a lidských životů na nesmyslné stavby typu Mrtvé trati a věnovali se místo toho rozumnému vývoji, mohli být někde jinde. Ale zkuste to říct nějakému Rusovi...
A tím naše expedice skončila. V Moskvě jsem se připojil k nástěnkářce, hospodářce a dobrodruhovi, večer jsme zašli s českými i ruskými přáteli do gruzínské restaurace a v neděli ráno (10. dubna) pěkně na letiště. Nástěnkářka ještě dva týdny v Moskvě setrvá, ale to už je jiná kapitola. Náš příběh končí na Šeremetěvu.
SHRNUTÍ EXPEDICE
Na závěr by se asi hodilo nějaké zhodnocení naší expedice. Těžko nyní čekat nějakou důkladnou analýzu, teprve čas ukáže, jaký vlastně měla smysl. Ale pocit z ní mám velmi dobrý.
Měla zcela jiný rytmus a průběh než expedice na východní část č. 503 Mrtvé trati v srpnu 2009 . Tehdy jsme strávili týden na 25kilometrovém úseku železnice a detailně zdokumentovali tři lágry a zbytky trati. Tentokrát jsme sice projeli celý 350kilometrový úsek mezi Nadymem a Salechardem, ale měli jsme na to pouhý jeden den! Takže jsme se nemohli věnovat důkladnému výzkumu, na to prostě nebyl čas a vlastně ani metrová vrstva sněhu to pořádně neumožňovala. To ale nevadí, i ten jeden den byl mimořádně důležitý. Už jen na vlastní kůži pocítit místní arktický klimat, uvědomit si tu vzdálenost od zbytku světa a tu hrůzu a rozsah systému Gulagu.
Celý den jsme jeli podél opuštěné železnice a každých deset kilometrů míjeli nějaký lágr, někdy vedla zimní silnice přímo prostředkem bývalého tábora, jindy byly vidět jen strážní věže, sem tam nějaký barák.. Po dvou hodinách nám už to přišlo normální – jé, zase lágr, hele, tamhle je ostnatej drát – je neuvěřitelné, že to není žádné muzeum, ale autentické pozůstatky toho, co před šedesáti lety bylo domovem pro desítky tisíc lidí. Prostě to tam tak je, v mrazivé tundře a tajze, stovky kilometrů opuštěných kolejí, více než 30 lágrů, každý minimálně pro 500 lidí, některé skoro celé rozebrané, jiné celkem zachovalé.. Vidět toto na vlastní oči je strašně důležité a vypovídá to i mnohé o dnešním vztahu Ruska k této kapitole své historie.
Koneckonců detailní dokumentaci úseku č. 501 provedli před námi jiní nadšenci, například Ruská geografická společnost v Nadymu. Pro nás bylo důležité se s těmito nadšenci seznámit, vyměnit si zkušenosti a vůbec poznat, jaký vztah k Mrtvé trati v končinách, kterými vedla, panuje dnes. A byli jsme překvapeni určitou snahou některých místních zamlčovat její tragický rozměr. Tato snaha je mnohem větší než například u lidí v centrálním Rusku. I to bylo pro nás důležité zjištění. Sehnali jsme celou řadu zajímavé literatury (lokálně vycházejí často skvělé knihy, ovšem je zcela nemožné je sehnat kdekoli jinde, ani v Moskvě, jednotlivé regiony spolu vůbec nekomunikují) a seznámili se s mnoha zajímavými lidmi. V tom se tato expedice také lišila od té předchozí. Snad díky menšímu počtu účastníků (a taky proto, že jsme se neizolovali na týden do tajgy) se nám tentokrát podařilo více komunikovat s okolím a vůbec si užít i vše ostatní, co s lágry nesouvisí. Ať už to byla jednotlivá města a lidé, nebo příroda Jamalu. A sobi a původní obyvatelé Něnci, to je vůbec samostatná kapitola, tento rozměr naší cesty mě nesmírně zaujal...
A jaké budou výstupy? Uvidíme. Točili jsme na videokameru, tak časem snad nějaká reportáž či dokument. Možná i nějaký článek či výstava. A pořád se ještě nevzdávám plánu napsat o Mrtvé trati knihu.. Teď nám ale dejte nějaký čas na zpracování výsledků i myšlenek. Bylo toho opravdu hodně.
A jako ochutnávku nabízíme to, co je již venku:
ČLÁNKY V ČEŠTINĚ:
Česká expedice objevila zapomenutou Stalinovu železnici
Reportáž ze Zápisníku zahraničních zpravodajů Českého rozhlasu o naší expedici z 19. března.
Češi zřejmě postaví uralskou dráhu na místě „mrtvé trati“ Gulagu
Zpráva ČTK z 15. dubna o záměru české firmy OHL obnovit železnici, s naším komentářem.
Vyšlo též lehce upravené jako Zapomenutá uralská trať stalinových vězňů ožije na serveru ČT24.
V sobotu 16. dubna tuto zprávu otiskly pod titulkem Mračna komárů i mrazy. Češi mají stavět trať se stopou gulagu všechny deníky Bohemia, internetové stránky Silnice Železnice, Týden.cz, a dokonce to, jako velmi stručnou zprávičku Nová Mrtvá trať, vydal bulvární Aha!
ČLÁNKY O NAŠÍ EXPEDICI V RUŠTINĚ:
Чехия заинтересовалась «Стройкой-501»
Česko se zajímá o „Stavbu č. 501“
(portál Ruské geografické společnosti)
Чехи изучат постапокалиптические пейзажи Ямала
Češi budou zkoumat postapokalyptické scenérie Jamalu
(Webový průvodce po Rusku)
Чехи забредут в лагеря ГУЛАГа на Ямале
Češi se zatoulají do táborů Gulagu na Jamale
(Web Uralské Informační agentury)
Regionální oddělení Ruské geografické společnosti v Jamalo-něneckém autonomním okruhu uvítalo delegaci z České republiky
(Informační server města Nadym)
Отделение РГО в ЯНАО встречала делегацию из Чешской республики
Regionální oddělení Ruské geografické společnosti uvítalo delegaci z České republiky
(Informační portál Wall News)
По следам "мертвой дороги" Сталина
Po stopách Stalinovy mrtvé trati
(inoСМИ.Ru)
FOTOGRAFIE
Fotky Štěpána, Petry a Martina z Mrtvé trati
Jaj, jak ten náčelník pěkně píše! Ale stejně se sem ještě nenápadně vetřu, aby nevěděl. Jako důkaz náročnosti celé expedice přikládám tři originální fotografie se třemi originálními vlasy nástěnkářky, které jí cestou úplně zbělely! Najdete pět rozdílů?
A propós, vítězové všech soutěží, přihlaste se na mé mailové adrese! Všechny ceny pro vás už jsem asi snědla, ale něco vymyslíme. A kam se vlastně ztratil pátý člen expedice Vašek (29) z Litvínova?!
Sbohem, přátelé a čtenáři naši. Expedice skončila, nemá smysl dál vésti tento deník-nástěnku. Děkujeme Respektu za blogovací prostor, vám děkujeme za přízeň a podporu - morální i finanční (ahoj, mami!) a vůbec... Howg.
КОНЕЦ ФИЛЬМА A NASTĚNKY
