Mrtvá trať»O Mrtvé trati

O Mrtvé trati

Mrtvá trať, nebo také Transpolární magistrála, měla spojovat města Salechard a Igarka za polárním kruhem na severní Sibiři. V letech 1947 – 1953 železnici stavěli vězni Gulagu, po smrti Stalina byla nedokončená stavba zakonzervována. Díky naprosté opuštěnosti a obtížné dostupnosti těchto končin (odtud i název - Mrtvá trať) tak dodnes podél nepoužívané železnice zůstaly netknuty desítky lágrů a železniční technika (na jejich stavu se však znatelně podepsal zub času). V tom spočívá jedinečnost této stavby, nikde jinde se bývalé pracovní tábory nezachovaly tak jako zde.

Stavba trati byla zahájena v roce 1947, na její stavbě se podílelo podle některých odhadů cca 80 tisíc lidí, z nichž naprostou většinu tvořili vězňové sovětských pracovních táborů Gulag. Železnice měla propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty (v oblasti Polárního Uralu) s řekou Jenisej, kam by mohly připlouvat lodě z nalezišť rud v Norilsku a z oblasti Severního ledového oceánu. Reálný strategický význam však trať neměla prakticky žádný, neboť oblast Norilska je pohodlně dostupná po řece i po moři. Železnice měla vést 1459 kilometrů od západu na východ v oblasti polárního kruhu, kde kvůli mimořádně nepříznivým podmínkám (polární bažiny) prakticky neexistovalo žádné osídlení (kromě několika osad původních obyvatel – Něnců, Evenků či Selkupů).

Mimořádně obtížné byly i technické podmínky pro stavbu železnice. Celá trať vede po území trvale zmrzlé půdy, na níž se obtížně buduje cokoli. Většinu roku je půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch. Vystavěný násep si tudíž „sedá“, obtížně se upevňují opory mostů atd. Trať navíc překračuje dva sibiřské veletoky – Ob a Jenisej. Na nich nebyla plánovaná stavba mostu – v létě by dopravu zajišťovaly speciální říční trajekty, v zimě by se koleje položily na led zamrzlých řek.

Výstavba trati byla rozdělena na dvě stavby – 501 (západní část) a 503 (východní část). Na západní části 501 byly kromě dodnes používaného úseku přes Polární Ural z Čumu do Labytnangi položeny koleje mezi Salechardem a Nadymem (350 km), dále byl vybudován násep do Nového Urengoje (dalších více než 200 km). Východní část 503 neměla vzhledem k obtížnější dostupnosti takovou „úspěšnost“. Pracovní provoz vlaků byl pouze na úseku Janov stan – Jermakovo (150 km) a 60 km na jih od Igarky, na zbylých částech byl vybudován jen násep, případně stavba nebyla zahájena vůbec (cca 300kilometrový úsek mezi řekami Pur a Taz).

Vzápětí po smrti Stalina v roce 1953 byla novým vedením SSSR stavba shledána jako zcela neúčelná a práce na ní byly rychle přerušeny. Do 90. let po západním úseku ze Salechardu do Nadymu jezdili na drezínách údržbáři telefonní linky položené podél trati. Centrální úsek mezi Nadymem a Novým Urengojem byl od 70. let postupně obnoven a z jihu napojen na železniční síť Ruska díky obrovským nalezištím plynu v této oblasti (o nichž se však v době stavby trati nevědělo). V současnosti se plánuje znovuobnovení železnice mezi městy Salechard a Nadym, které by dokonce měla zrealizovat česká společnost OHL ŽS. Východní část stavby však zůstala zcela opuštěna, pouze v 60. letech byly na některých úsecích vytrhány koleje pro potřeby Norilského kombinátu. Obce, vybudované pro potřebu stavby trati (např. svého času 15tisícové Jermakovo na břehu Jeniseje) byly zcela opuštěny a pracovní tábory podél této části trati zůstaly zcela netknuty. Na některých místech tak dodnes v tundře a tajze stojí zrezivělé parní lokomotivy, vagóny a jiná technika.

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazit místo Mrtvá trať na větší mapě

O Mrtvé trati