13. Stalinův dech v tundře

4.4.2011, zapsala Marta

HISTORIE

Neuškodí si opět zopakovat základní informace: Úsek č. 501, který vedl ze Salechardu až po levý břeh řeky Pur (asi 650 km, od pravého břehu Puru do Igarky vedl úsek č. 503), měl navázat na již existující železnici Čum – Labytnangi (196 km, dokončena v r. 1948), to když se jaksi dodatečně zjistilo, že její plánovanou cílovou stanici – nový námořní přístav v obském zálivu Kamenný mys - nelze vybudovat, neb je tam celkem mělko. I jali se pokračovat s kolejemi dál na východ až k Jeniseji a námořní přístav postavili v Igarce.

V roce 1952 byl zahájen pracovní provoz železnice ze Salechardu do Nadymu. Někteří pamětníci dokonce uvádějí, že už v tom roce existoval přímý vagón Moskva – Nadym (od roku 1950 jezdil pravidelný spoj Moskva  - Labytnangi). Po Stalinově smrti  (5. března 1953 – ještě jednou gratulujeme výherci naší soutěže), byla celá stavba zastavena a když se zjistilo, že její zakonzervování by bylo velmi drahé, rozhodli se soudruzi nedostavěnou železnici opustit.

O zimniku už nějakou představu máte, vrhněme se tedy na vrcholný okamžik celé naší expedice – železnici č. 501.

 

Koleje nás provázely téměř celou cestu, jen se střídavě zjevovaly tu na pravé, tu na levé straně zimniku. I díky tomuto několikerému křížení dvou drah (zimnik versus koleje) přišel náčelník s velmi důvtipným vysvětlením výrazného narušení náspu a kolejí v několika místech (viz foto). Nebyla to věčně zmrzlá půda ani mráz, ale s největší pravděpodobností tak učinili lidé, když vytyčovali trasu zimniku – uměle vytvořené průsmyky.

 

 

Pokud chyběly koleje, byly tu aspoň pražce. A pokud chyběly pražce, byl tu aspoň násep. A sloupy s elektrickým a telefonním vedením. Mimochodem, toto telefonní vedení bylo pracovníky spojů udržováno až do 90. let!

 

 

 

 

 

 

 

 

MOSTY
Již zmiňovaná expedice členů Ruské geografické společnosti (dva Igorové, Sergej a Kristina) napočítala na celém úseku 501 kolem 350 mostů! Všechny zdokumentovali a pečlivě zanesli do mapy.

 

 

 

 

 

 

LÁGRY

I na tomto úseku železnice stály na každém 7. až 10. km podél trati lágry pro vězně či osady pro vyhnance a nájemné síly. Většina z nich je v polorozpadlém a vydrancovaném stavu (pastevci sobů a jiní projíždějící po zimniku). Některé se však alespoň z vnějšku podivuhodně zachovaly dodnes.

 

 

 

 

Ten zřejmě nejzachovalejší nachází se na 42. km od Nadymu. Baráky, plot z ostnatého drátu a dokonce i strážní věž. 

A karcer (samotka) – speciálně oplocený.

 

 

 

 

Jedním z důvodů, proč jsme naplánovali tuto cestu na zimu, byly holé bezlisté stromy. Zatímco v tajze jsme kvůli porostu neviděli z jednoho baráku na druhý, tady jsme konečně jaksi “fyzicky” vstřebali prostor lágru, jeho rozlohu, rozmístění baráků atd.

Sněhu bylo po kolena až po pás, každý krok byl velmi vysilující, proto někteří zvolili pohyb na lyžích (lovecké lyže – jsou širší a kratší než sportovní, mají jednoduché řemínkové vázání). Bylo zvláštní, brodit se neporušeným třpytivým sněhem v téměř pohádkové atmosféře (nešlo si nevzpomenout na Mrazíka) a přitom v místech s tak pohnutou historií. Krása okamžiku se přetahovala s hrůzou minulosti.

 

 

 

 

 

 

 

Během naší osmnácti hodinové  cesty vezděchodem stihli jsme si prohlédnout dva lágry a jednu osadu (zřejmě pro nájemné síly). Cílem tohoto textu a vůbec celého blogu však není podrobně zmapovat navštívené lágry (to doufám učiníme jindy a jinde), na to není čas. Nechme proto raději promluvit fotoaparát. Připomínám, že 85,2 % fotografií spáchal sám náčelník, 14,8 % rozdělte mezi zbylé polárníky. A to si ještě počkejte, až nástěnkářka nechá vyvolat své skvosty. Vzala si černobílý i barevný celuloid, tak uvidíme...

To je zatím vše, na nějakou dobu se opět odmlčíme a další příspěvky už snad zavěsím v Moskvě. Co vás čeká? Město Salechard, další zajímavé divadelní představení, Den oleněvodů, odlehlá tundra, mamutka Ljuba...

A abyste se nenudili, mám pro vás další obtížný úkol! Odpovědi zasílejte na známou adresu.